Žák - učitel - UČENÍ - hodnocení *** Problém je v pochopení profesionální kategorie učitel. Kdo je to? Mentor, spolupracovník, koordinátor, startér činnosti žáka? Samozřejmě, že je to odpovídající odborník, ale je to rozhodující předpoklad, aby proces, který řídí, byl opravdu procesem učení? Není rozhodující podmínkou pro profesionální práci v roli učitel schopnost aktivizovat žáka pro určitý problém, schopnost položit otázku na takové úrovni, aby žák přijal za své potřebu problém řešit, stal se subjektem onoho procesu, který nazýváme učení? Další problém vidíme v dosažení vysoké míry integrace a kooperace mezi jednotlivými předměty a pedagogy. Zde se nabízí podmínky pro vytvoření pozitivního prostředí, kdy jeden předmět podněcuje k hledání ve druhém, umožňuje žákovi vnitřně prožívat nastolené problémy a přenášet poznatky a vztahy aktivně v rovině přírodovědných předmětů, nebo mezi společenskovědními obory a výchovami. Proces pak může mít dlouhodobější charakter, může být mezipředmětovým projektem, umožňuje žákovi pracovat v té roli, která mu nejlépe vyhovuje. Každý má pak možnost zvolit si cestu k řešení určitého problému, volit svoje tempo, předkládat výsledky na úrovni odpovídají učebnímu stylu, typu inteligence. Výsledkem je pak společná práce, celkový efekt poznání je hlubší, žák nestrádá, podílí se silami jemu odpovídajícími. Při hledání forem práce, které z vyučování vytváří dynamickou aktivní situaci za účasti žáků na základě individuálních schopnosti, bez strachu z chyby, s možností dalšího pokusu a individuálního tempa, snad NĚKDO z radosti nad výsledkem, snad ze snahy přiblížit se klasikovi, řekl, že je to H R A. “Hra není hra, ale práce...” Hra je jednou z významných kategorií lidského osudu. Kdy vlastně nehrajeme, kdy máme jistotu, že naše konání není pokusem, soubojem se skutečností, s problémem, se sebou samým? Není dítě ve stejné situaci při poznávání světa, hledání svých norem a postojů? Není naprosto přirozené, že někdo se ve skupině stává: - mluvčím , tvůrcem (nositelem obsahu) - organizátorem (nositelem formy) - oponentem, kritikem - analytikem atd.? Využíváme hrových situací, snažíme se o prožívání při procesu poznání. V těchto situacích není místo pro roli soupeř, nepřítel. I tuto roli je třeba naučit děti prožívat, ale naše cesta je hra v roli na roli. Teď budu dobrovolně nepřítel, přestože takový vůbec nejsem, ale naše společná činnost ji požaduje. Vše, co dítěti pomáhá na cestě k poznání, je třeba nabídnout, a sledovat postup k cíli. Ve třídě se snažíme vytvořit prostředí, které neustále dítě podněcuje k učení, prožívání rolí, které mu umožňují ověřovat míru svého poznání, porovnání s ostatními bez stresů a obav z neúspěchu...!!! Z toho vyplývá vytvoření širokého prostoru pro individuální práci a potřeba velkého množství autodidaktických pomůcek, zadávání samostatných problémů a uvolňování učitele pro individuální práci. K tomu je třeba změnit názor na roli učitele - přechází do polohy startéra procesu poznávání, který učitel pomáhá řídit, zobecňovat, vést k sebehodnocení. Pozitivní motivací pak odstartovat další krok. Při tom je třeba dbát na právo žáka na svoji startovní čáru a na to, že každý žák může být připraven běžet jinou tra?. “Přestaňme hrát a začněme si hrát ”, to znamená začněme se žáky ve škole prožívat, neučme třídy, ale učme právě tohoto žáka, učme se s ním, veďme jej, podněcujme, pomáhejme, kooperujme.